Stormchilde 105:Moje křižovatka
Jannes Harganno bilancoval svůj dosavadní život.
Klidné mládí. Vůně knihovny. Hra světel a stínů v hlavní obřadní místnosti chrámu. Rodiče. Byli tak hrdí když jsem se stal Cardellonovým mistrem. Roky klidně ubíhaly. Dokonce i odchod rodičů byl klidný a důstojný.
Byl jsem si jist, že tvořím cosi dobrého, co má smysl.
Být velmistrem chrámu. Byl jsem na sebe hrdý. Vážili si mne. Ty hnusné věci se děly jinde. Chaos pomytnaxské Pengery se území pod správou Cardellonu netýkal.
Jak se to stalo, že se to začalo týkat mne osobně. Při kolikátém příběhu o krutosti drancířů, chování usurpátorů, se kterými čile obchodujeme anebo při chvástání otrokářů, se mi sevřel žaludek natolik, že se mi chtělo zvracet?
Cardellon se nechtěl zapojovat do bojů, a těžko tomu něco vytýkat. Nabídnout lidem alternativu - logicky to mělo fungovat. Musíme být vnitřně hrozně zvrácení.
Až incident s Melabrozem mi doopravdy otevřel oči. Jeho takzvaný výzkum. To, že se takový sadista nazývá výzkumníkem. Bylo mi podezřelé, jak našel tolik lidí s magickými mutacemi tak rychle.
Co by otrokáři za dobrý peníz neudělali. Ale i to by se dalo snad nějak prominout, nebýt toho, co s nimi dělal! V chrámu, který jsem vedl! Kam lidé chodili pro naději.
Nejraději bych toho chlapa na místě dezintegroval - měl jsem to tenkrát udělat!
No, ale to bych pak nedostal ten kopanec, když ho velení odmítlo byť i jen vykopnout z řádu.
Jo, když tahle zrůda může zůstat, tak jsem holt musel jít já!
Vlastně mi to rozvázalo ruce. Sice jsem byl už trochu starý na mladého idealistického radikála, ale zas jsem měl zkušenosti s organisováním, no alespoň jsem si to myslel.
Oroden, Kwalza, Nimholi vaše tváře nikdy nezapomenu. Snad mi nemáte za zlé, že jsem vás přivedl do záhuby.
Zametli jsme s nějakým tuctem loupežníků v Lurvalském lese. Týden na to osvobodili pět otroků a ztrestali jejich věznitele.
Mysleli jsme, že zvládneme mnohem více. Hrabě Bronzodar nebyl nic víc než loupežník ve velkém. On se ale celý žovot živil bojem. My o skutečné válce věděli jen z doslechu.
Když Nimholiho zasáhla šipka z těžké kuše do krku, tak, že mu to téměř urvalo hlavu, prostě jsem zkoprněl. Zamrzl jsem sotva na pár vteřin, ale to uprostřed boje úplně stačí.
Pak už se jen všechno slívá do změti děsivých obrazů. Nekonečné tmy, přerušované výkřiky. Příchod světla znamenal většinou jen další kolo mučení.
Proč jsem musel vidět kamarády takhle umírat? Mohl jsem udělat něco, aby dřív zabili mě?
Kurtar se po čase zlomil.
Nedivím se mu. Sám bych udělal leccos, kdyby mi to pomohlo dostat se odtamtud.
Ale mučit ty, které jsem sám vyburcoval k boji, to ne. Kurtara zlomili.
Proklínal jsem jej. Mnohokrát.
Až později mi došlo, že jsem uvažoval právě tak, jak mí věznitelé chtěli.
Na Bonzodara také došlo - neporazil jej spravedlivý hněv jeho obětí, ani nikdo bojující za ušlechtilé ideály. Byl to jen konkurenční darebák.
Propustil mne, protože jsem mu nepřišel nebezpečný a asi potřeboval volné místo v žaláři pro jiné.
Když jsem se pak dozvěděl, že uplynulo více jak deset let, napůl jsem tomu nemohl věřit - protože se to zdálo být jako celá věčnost, a z druhé strany, jsem měl pocit, že to bylo nedávno, co mne polapili.
Utekl jsem z dosahu známých míst, a lidí co by mne mohli poznat.
Vlastně jsem utekl před lidmi vůbec.
Měl jsem dost jejich sobeckosti, hlouposti a krutosti.
Také jsem nechtěl nikomu vysvětlovat kdo jsem a co se mi stalo. Ať už by mne litovali, anebo se mi vysmáli.
Žil jsem v osamění, v lesích a ve skalách, jež dnes nejspíše ani nemají jména.
Během let se kolem toulalo jenom pár lidí, a před těmi jsem se skryl, anebo je zahnal na útěk.
Strádal jsem - nikdy jsem nerozuměl divočině - a ani ta léta na tom moc nezměnila.
Veškeré nutné potřeby jsem si obstaral magií.
Jednou jsem tak málem rozpoutal lesní požár.
Pak jsem potkal Kenirru.
Toulala se lesem v potrhaných šatech, bylo jí sotva čtrnáct. Byla naprosto bezradná.
Myslel jsem, že se ztratila a že jí pomůžu dostat se do nejbližší civilizace.
Jenže, bylo to složitější.
Neměla se kam vracet, lidé ji vyhnali. Byla nalezenec, nevlastní rodiče a obyvatelé vesnice, kde vyrostla byli vše, co kdy měla.
Brzy jsem zjistil, proč se takto zachovali.
Kenirra se narodila jako vlkodlak, což se obvykle do puberty nijak neprojeví.
Puberta u lykantropů je ovšem extrémně bouřlivá.
Kdysi, když jsem se učil vše možné o různých bytostech a magických teoriích, zdálo se to jako nudná teorie.
Najednou se to docela hodilo. V širokém okolí jsem byl jediným, kdo dokázal Keniřře pomoci.
Odlehlost byla na jednu stranu velkou výhodou - mohla klidně řádit za úplňku, aniž by někomu ublížila.
Na druhou stranu jí chyběl kontakt s vrstevníky - no vlastně s kýmkoli mimo mou osobu.
Zamilovala se do mne. No a i já do ní. Akorát já to dlouho potlačoval.
Měl jsem pocit, že když jsem byl jediný muž v dosahu, a naopak ona jediná žena, tak nás k sobě poutá jenom nouze.
Nakonec jsem samozřejmě podlehl.
Jakby né, koneckonců jsem nebyl se ženou více než dvě dekády.
Za nedlouho už jsme byli docela nerozluční.
Odešli jsme hledat zemi, kde bysme se mohli usadit.
Vraní roh byla malá vesnička, kde se rozrůstaly nové farmy.
O farmaření jsem toho věděl asi jako o přežívání v divočině. Většina práce tak byla na čeledínech a já, co se dalo, tak jsem zařídil kouzly. Postupně jsem do toho, ale pronikal. Však, pro někoho, kdo zvládne transformační teorie, pro toho nemůže být pěstování tuřínu nic složitého.
Patnáct let se nám dařilo.
Jo, jasně, tu a tam se nějaký ten mráček na nebi objevil, ale, sakra, bylo to to nejlepší, co jsem kdy měl...
Válka nikdy nespí.
Vypadalo to, že se krajem toulá nějaká tlupa lupičů.
Z Korgothova brodu přišli s žádostí o pomoc.
Myslel jsem, že když jim tam předvedu nějakej efektní bengál, tak si to rozmyslej.
Jenomže jsem se spletl a tihle nájezdníci se rozhodně nedali snadno zastrašit.
Sotvaže jsme brod ubránili. A jak hloupě jsem se nechal docela vážně zranit!
Dvacet dní jsem tam byl, když přišla ta strašná zpráva.
Někteří z nájezdníků nás obešli a vyplenili Vraní roh.
Kenirra se bránila, tak ji zabili a s ní i naše děti... jedenáctiletého Arina, i sedmiletou Jorgu...
Nebyl jsem tam.
Pomáhal jsem jiným, a ještě ne moc dobře...
Zpráva byla týden stará, s tím už jsem nemohl nic udělat.
Teď tedy zbývají tři možnosti:
Najít vrahy a ty kdo za nimi stojí - pokusit se pomstít, ale nejspíše zemřít v boji mnohem dříve, než se dostanu k někomu, kdo skutečně nese vinu.
Nebo prchnout někam na jiný kontinent, do zemí, kde nejsou války. Žít v civilizované společnosti, kde málokdo pochopí, co jsem v životě zažil.
Třetí možnost je přidat se k žoldákům, co právě přišli bránit tento kraj. Jeden z jejich kapitánů říkal, že by mne brali, velmistra magie využijí vždy a vyznat se v boji dokáží naučit. Po roce služby můžu kdykoli odejít.
Říkají si Děti bouře.
